Remaster, Remake, Reboot – tři “Re” která děsí herní fanoušky

Remaster, Remake, Reboot – tři “Re” která děsí herní fanoušky

3 prosince, 2021 0 Od Martin Havel

Remaster, remake, reboot. Tři slovíčka, která se pojí s nostalgií, nadějí i strachem. Slovíkča, která mnohdy nejsou jasná a hráči se v nich trochu ztrácejí. Pojďme se podívat na to, kdy podobné projekty mají smysl a jaký je mezi nimi vlastně rozdíl.

S vydáním remasteru tří dílů GTA se opět rozvířily diskuse o tom, jak mají vypadat remastery, co vlastně tento pojem znamená a také, jak je nedělat. A právě tyto věci stojí za zamyšlení. Jak by měly jednotlivá “re” vypadat? Jak se k nim stavět a co od nich vlastně čekat? Pojďme si to hezky po jednom rozebrat.

Remaster

Remaster je právě to, čeho jsme se dočkali v případě GTA. Tedy, je pravda, že v tomto případě nešlo o zrovna vydařený remaster, ale principem odpovídá. Vezmete původní hru, přeleštíte ji, dáte jí HD textury, pár dalších vylepšení a… blížíte se konci. Přesně z toho důvodu je pro mě remaster nejrozporuplnějším z těchto tří pojmů. Tvorba remasteru a jeho prodej za mnohdy i plnou cenu nové hry, nebo třeba 40€ pro mě totiž postrádá význam.

Proč ale lidé a spoelčnosti po remasterech sahají, pokud se u nich jen těžko hledá přidaná hodnota. Herní vývojáři a vydavatelé k nim samozřejmě sahají především z toho důvodu, že je pro ně poměrně snadné vzít původní hru, přeleštit ji hadříkem a vypustit do světa ve vyšším rozlišení za plnou cenu. Je to minimální riziko a způsob jak poměrně jednoduše vydělat, což je v době, kdy náklady na veškerý vývoj her rostou dost lákavá varianta. Navíc máte téměř jisté prodeje, protože fanouškovská základna prostě a jednoduše chce znovu hrát klasiky svého dětství a je ochotná si za to zaplatit.

Remake

Remake už je o něco komplikovanější vytvořit, dá se snáze zpackat, ale také přináší mnohem větší požitek z návratu klasických her, které patří do zlatého fondu herního průmyslu. Motivace je zde podobná jako u remasteru. Dostat ze zavedené značky další peníze, aniž byste museli tvořit novou hru. V tomto případě máte prostě a jednoduše šablonu v podobě původní hry a té se držíte. Všechno se však tvoří od základu a hra tak vypadá opravdu jako současný titul, který disponuje moderní hratelností, grafikou a zároveň se snaží zachovat si duši původní hry.

Jedním z velikánů této disciplíny je pro mě studio Vicarious Visions, které se při tvorbě remaků dokázalo skvěle vypořádat jak s kultovní hopsačkou Crash Bandicoot, kterou famózně posunulo do současnosti, tak také s Tony Hawkem a jeho prvními dvěma díly. Ty podle mě patří k tomu nejlepšímu, co můžeme ve světě remaků najít. Na tomto trůnu Tonyho remake bezesporu sedí spolu s Resident Evil 2, který nasadil laťku toho, jak by měl správný remake singleplayerové kampaně vypadat. Dalo by se říct, že vizuálně byla po mnoha stránkách takřka k nepoznání od původní hry, její kouzlo si dokonale tento remake zachoval. Těmto remakům nebylo takřka co vytknout až na drobné nedostatky a byl to skvělý krok, který pomohl vrátit především sérii Tony Hawka na výsluní.

Tady už je jasně vidět smysl remaků. Zmodernizovat klasiku více než jenom tím, že jí dáme nový kabátek, to je pro mě skutečně záslužná práce. Práce, která přiblíží historické herní tituly nové generace, dostane je do jejího povědomí a alespoň část z nových hráčů si vyzkouší, jak si tyto hry získaly srdce tehdejších hráčů. Ti kteří hry pamatují potom mohou zase ochutnat to, co milovali jako děti a nemusejí při tom kousat nedostatky, které jsou v současné době již pro mnohé nepřijatelné.

Reboot

V případě rebootu se stále bavíme o nové hře, která má v zásadě jeden hlavní účel – osvěžit zavedenou značku. Je to obrovské riziko, které dráždí zaryté fanoušky a mnohdy je donutí zanevřít na nové hry ještě dříve, než vůbec spatří světlo světa. Udělat podařený reboot, to je skutečný kumšt. Vezmete již známé tituly, v podstatě se zbavíte jejich historie a přinesete nový pohled na věc. Hodně toho změníte, uděláte po svém a přinesete tak svěží vítr. Asi už chápete, kde je kámen úrazu. Pokud tohle neuděláte sakra dobře a bez zásadních přešlapů, tvrdě za to u fanouškovské základny zaplatíte.

Z nedávné doby si můžeme vzpomenout na to, jak kritiku hned po oznámení schytal návrat Saints Row. Pokud zapátráme více v minulosti, můžeme si vybavit také třeba na DmC: Devil May Cry. Hru která byla ve skutečnosti skvělá. Měla vynikající design, zábavný combat systém, byla mnohem přístupnější než její předchůdce a přesto neuspěla. Do dneška je komunitou nenáviděná a to jenom kvůli tomu, že nové, výrazně západněji orientované zasazení působilo nepřirozeně a dětinsky. Jediný přešlap stačil k tomu, aby hra skončila v propadlišti dějin bez naděje na návrat v dalším dílu a s poměrně neoprávněně špatnou odezvou od spousty hráčů.

Naopak vydařený vstup do tohoto světa zaznamenala třeba série God of War, která takzvaným “soft rebootem” navázala na původní hry. Překopala ale úplně všechno. Pohled kamery, bojový systém, styl vyprávění, chování samotného hrdiny. Prostě prošla obrovským přerodem, který upřímně trošku děsil i mě jakožto dlouholetého fanouška původních her. Co ale přišlo tady, to mi vyrazilo dech a naštěstí se tak stalo i u většiny dalších. Takřka ve všem hra překonala to, co jí předcházelo a posílila tak ještě více svoji značku na trhu. Nyní se na ni mohou těšit i PC hráči, kteří ji dostanou v lednu příštího roku.

Martin Havel

Obrázek: oudwire.com